Nemenovaný príbeh...
Ak sa Vám to bude páčiť, napíšte komentár.
Ak sa Vám to nebude páčiť, aj tak... :)
Potrebujem vedieť či mám písať ďalšie príbehy, alebo nie...
Kap. Kap. Kap. Naštvaně třísknu oknem a zatáhnu žlutě květované záclony, které jsem si nedávno vybrala v obchodě. V pokoji se setmí a já mohu opět pokračovat ve své sebelítosti. Copak jsem vážně tak ošklivá, ptám se už po několikáté sama sebe. Asi ano, odpovím si a podívám se k zataženému oknu. Přece i holky o dost mladší, třeba ty ze základky, mají své kluky. Vodí se s nimi za ruce, chodí do kina, za rohem se líbají. A co já? Tlustá, ošklivá, nudná a nezajímavá, to jsem já, Bára Negrešová. Z mého litování mě vytrhne melodie od UDG, která se rozehraje v mém mobílku. Polekaně sebou trhnu a už se nahýbám k mobilu.
„Halo?“ řeknu znuděně do sluchátka své Nokie.
„No nazdar Báro, tady Laura, prosím tě, nevíš, jaký byl dnes úkol z matiky? Znáš mě, vždycky něco zapomenu.“ Zahalekala moje, vždy optimistická, kamarádka Laura.
„Ahoj Lauri, no jasně že vím.“ Řeknu a nadiktuji kamarádce úlohu na příští týden.
„Jé, moc díky Baru. A co děláš, doufám, že zas neležíš na posteli a společnost ti tam nedělá depka.“
Rychlostí blesku seskočím z postele. „Ne! Vůbec neležím na posteli, já se učím na test.“
„Prosím tě, na jaký?“
Ze zoufalství, aby kamarádce nedošlo, co opravdu dělám, plácnu první věc, co mě napadne. „No na biologii.“
„Takže zas pěkně kecáš! Hele, když už mi chceš lhát, tak u toho aspoň přemýšlej! Biologii jsme totiž psaly včera!“ řekne vítězně Laura.
„No, dobře, možná trochu.“
„ Já si to myslela, víš co? Já se pro tebe za deset minut stavím a někam půjdem, ok?“
Zamumlám něco v tom smyslu, že budu čekat a hovor ukončím. Znovu se svalím na postel a začnu přemýšlet, jaké by to bylo chodit třeba s tím blonďatým hezounem ze třeťáku, nebo s tím sportovcem z vedlejšího baráku. Přemýšlím asi tak za čtvrt hodinky, když…
„CRR CRR“ ozve se ode dveří. Celkem mě to uvidí, jelikož Laura není známá pouze svým zapomínáním, ale i pozdními příchody. Někdy přijde pozdě o hodinu, někdy o dvě a občas se stane, že nepřijde vůbec. Líně se zvednu z postele a líným krokem se odploužím ke dveřím.
„Čau emáči.“ pozdraví mě Laura s úsměvem na tváři, má na sobě nové džíny a modré tričko s velkým žlutým smajlíkem, vlasy má jako vždy v krátkém culíku. „Co to máš na sobě proboha? Přeci jsem ti volala, že spolu pudem ven.“ Řekne mi s nechápavím výrazem v očích.
Podívám se na svoje vytahané tepláky, špinavé tričko od kečupu (byla pizza a bývalé sněhobíle tričko vzalo za své), potom na Lauru.
„Koukám, že jsi k obědu měla něco moc dobrého, že jo? Co to bylo? Pizza, špagety, nebo hranolky s kečupem?“ zahihňá se.
„No, byla pizza.“ Řeknu a mlsně se olíznu, při vzpomínce na šunkovou pizzu.
„ A zbyla?“ Optá se mě s nadšením v očích moje kamarádka.
„Ne, ale jestli máš chuť, můžeme si zajít k ITALOVI.“ Navrhnu velice oblíbenou italskou restauraci, kde dělají vynikající pizzu a těstoviny.
„Ty jsi prostě zlato!“ řekne Laura a obejme mě. „Ale jestli chceš jít v tomhle oblečení, budu dělat, že tě neznám.“ Řekne naoko vážně.
„Hned se jdu převléknout“ řeknu a pozvu zatím Lauru dál, aby nestála přede dveřmi a zatím sama zapluji k sobě do pokoje. Sundám špinavé tričko, hodím ho k posteli a začnu hledat vhodný kousek oblečení. Vyberu černé tričko s nápisem KISS ME a velkou červenou pusou. Teď ještě rifle. No jo, ale co když mám jediný rifle, do kterých se ještě vejdu roztrhlé a plátěné kalhoty v pračce. Podívám se zpět do skříně. Krčí se tam pouze kraťasy, na které je ještě zima a delší riflová sukně.
„Ach jo.“ Ulevím si a sáhnu po sukni, kterou si natáhnu na sebe. Kriticky kouknu do zrcadla. „Skvělí, vypadám jak chodící buřt. Na mě už mají pouze zápasníci sumo.“ Ještě rychle zaskočím do koupelny, abych se aspoň trošku namalovala.
„Ty jo! Ty ses na to pizzu nějak ohákla.“ Zhodnotí moje oblečení Laura a dál jen stojí s otevřenou pusou.
„Haha, jsme kámošky, takže mi klidně můžeš říct, že vypadám jak obří balón.“ Oznámím jí kriticky.
„Hm, mě to bylo hned jasný ty pesimistko! Náhodou ti to sluší.“
„ Tak dík.“ A přidám úsměv. „Teď už ale pojď.“ Řeknu, vezmu jí do levé ruky, do pravé hodím klíče a vyrážíme.
Cestou samozřejmě projdeme všechny zajímavý témata. Od kluků až po školu a od školy zpět ke klukům. Když už máme ITALA na dohled, prudce se zastavím a pouze zírám. Laura se také zastaví a koukne se stejným směrem co já. Pak jí to dojde. U ITALA totiž stojí nejoblíbenější a nejnamyšlenější holka školy- Zita, spolu se svou partičkou!
Nechápu to, pomyslela jsem si, je sice hezká, blonďaté vlasy po ramena, modré oči, pěkná postava, ale to chování. Přece se nad každým živým tvorem povyšuje. Zavzpomínám na minulý týden, kdy spolužačku Kačku ztrapnila před celou třídou, když řekla, že smrdí, jako hnojivo na stromečky. Z mého přemýšlení a kritizování mě vytrhl Zitin hlas.
„Čau Báro, už si zas po dlouhé době vystrčila svůj velký zadek ven?“ Zeptá se s úsměvem na tváři a celá její parta se tomu zasměje. Já se nesmála, chybělo málo a mohla jsem se rozbrečet. Naštěstí jsem měla sebou Lauru.
„ Jé ahoj Ziti. Ty máš polední pauzu? Já jen, aby na tebe zákazníci na E55 nečekali moc dlouho.“ Řekla té blondýně Laura. Tím ale Zitu pěkně naštvala.
„ Lepší, než být stará, špinavá a černá huba, jako ty Lauri!“ oplatila jí Zita a společně se tomu s kamarádkami od srdce zasmála. Teda pokud ještě nějaké srdce má, protože když se na ní podívám, je jako ledová královna, která by měla mít srdce z ledu, jak se praví v pohádce.
Laura pouze obrátila oči v sloup, chytla mě za ruku a táhla mě směrem ke vchodu. Do cesty se nám ale postavila Zity hnědovlasá kamarádka Gabriela. Och bože, modlila jsem se, hlavně ať ona nezačne zas s urážkami.
„Kam si jako myslíte, že jdete?“ optala se s posměšným výrazem.
„Dovnitř, pokud nám to ty a tvé obrovské erbegy dovolí!“ Křikla na ní Laura.
„Ty by sis takhle, s těma tvýma plackami, vyskakovat neměla.“ Řekne jí opovržlivě Gabriela. Tím rozesmála celou Zitinu partu i samotnou Zitu, která si neodpustila dodat: „Kolikátky máš Lauri? Mínus cé?“ Laura se rozběsnila, ale stihla jsem jí zadržet.
„Nechte nás být!“ odhodlala jsem se k odpovědi. „My jsme vám přece nic neudělali. Chceme si sem do ITALA skočit jen na pizzu.“
„Tak to už pro tvé vlastní dobro, Báro, tě tam nemůžeme pustit. Se podívej na sebe, za chvilku budeš vážit metrák.“ Řekla mi Gábina.
To ale Laura nerozdýchala. Strčila velkou silou do Gábiny, která spadla na zem. Nevěřícně jsem se podívala na Lauru, pak na Gábinu se Zitu, které propichovali kamarádku nenávistnými pohledy a na konec zpět na Lauru.
„Už nikdy nenadávej mojí kamarádce, jinak to schytáš!“ řekla Laura, chytla mě za ruku a táhla do restaurace. Tam jsme si našli stůl vedle okna, ze kterého jsme pozorovali vztekající se Gábinu a pěkně naštvanou Zitu, která nás velice nepěkně pojmenovala. Zbytek jejich party jen přikyvoval a občas si přisadili na náš účet velice neslušným slovíčkem.
„Po víkendu bude ve škole poprask.“ Řekla jsem Lauře a začale přemýšlet, jestli by nebylo nejlepší hodit se hned po víkendu marod.
„No jo, ale co sem měla dělat? Nechat je aby uráželi mou nejlepší kamarádku?“ zeptala se mě.
„Za to ti taky moc děkuju.“ Řekla jsem.
„Tak vidíš, ale pěkně jsem jim to nandala co?“ zašklebila se Laura. V tom, ale přišel číšník. Ten je hezkej, řekla jsem si a usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil a hned zpustil.
„Nazdárek holky. Tak co si u nás dáte? Džus, kolu, fantu, vodu?Vyzvídá naší objednávku číšník.
„Dáme si dvě koly a jednu sýrovou pizzu.“ Vypočítá číšníkovi Laura a podívá se na mě.
„Co je?“ zeptám se, když už to koukání trvá moc dlouho a číšník nám už zmizel z dohledu.
„Ten se ti líbil, viď?“
„No, možná trošku.“ Odpovím tý zvědavý holce naproti mě.
„Nevypadalo to, že JEN trošku. Pěkně si zrudla a furt ses na něj usmívala.“
„Já se červenala?“ Zeptám se vyděšeně.
„Jen malinko. Hele, tak proč ho neoslovíš, třeba ho někam pozvi.“ Snaží se mi poradit Laura.
„Prosím tě! Koukni na něj a koukni na mě! Možná že kdybych vypadala jako Zita, nebo jiná holka z její party, tak bych to zkusila, ale takhle?“ Zaprotestuju.
„Ty jsi vážně úplně praštěná!“ zkonstatuje mou odpověď Laura. Ta si má na co stěžovat. Kdybych vypadala alespoň jako Laura. Ta je hubená, vysoká, s krátkými černými vlasy ostříhanými na mikádo a hezké čokoládově hnědé oči. Nejspíš mi čte myšlenky protože hned řekla.
„Být hubená není vše! Víc záleží na tom, jaká jsi uvnitř a navíc, ty nejsi ošklivá!“
„Vážně? To jsi první kdo si to myslí!“ povím jí smutně a podívám se na číšníka, který před nás právě položí dvě koly.
„Pizza bude co nevidět.“ Dodá ještě, usměje se a odejde.
„Asi jsi ještě pořádně neotevřela oči, nejsem totiž jediná kdo si toho všiml.“ Oznámí mi novinku.
„Opravdu? A kdo ještě?“ zeptám se s ironickým zájmem.
„Třeba ten číšník!“
Otočím se k baru, kde číšník otírá sklenice. Asi vycítí můj pohled a podívá se směrem k našemu stolu, rovnou na mě. Chvíli tak na sebe koukáme, ale pak to nevydržím a ucuknu. On se usměje a dál si hledí své práce.
„Nemám pravdu?“ zeptá se s vítězným pohledem Laura, která naše divadélko sledovala.
„Možná máš pravdu, ale já nedokážu někam pozvat kluka, cítila bych se trapně.“
„Co je na tom trapného? Prostě mu řekneš jestli by třeba nešel zítra na brusle, nebo ven, nic na tom není.“
„Když já nevím.“ A podívám se na číšníka, který zrovna točí pivo.
„Hele za zeptání nic nedáš.“ Hučí do mě kamarádka.
„Jasně, jen se ztrapním.“
„Ty vážně nemáš žádné sebevědomí.“ Zdůrazní věc, kterou už dávno vím. Chvilku se tam ještě takhle bavím, když v tom přijde číšník s pizzou, popřeje nám dobrou chuť a na mě se usměje.
„Kouknul na tebe.“
„Díky jsem si všimla.“
„Tak, až pak budeme platit tak ho někam pozveš, OK? OK. Domluveno. A teď jdeme jíst.“ Řekne rychle Laura a já nemám šanci nic namítnout.
Pizza je výborná. Doslova se s Laurou poperem o poslední kousek, který stejnak nakonec rozdělíme. Pak ještě chvilku kecáme a nakonec se rozhodneme, že už je vážně čas jít domů. Stejnak jsem nepočítala, že budu pryč, až do osmi. Máma bude určitě zuřit.
Když jdeme okolo pultu, kde Laura vytahuje peníze na zaplacení účtu, nenápadně do mě drkne. Znamení, že ho mám pozvat, pomyslím si a podívám se číšníkovi do očí. Ten se na mě jen usměje a řekne mi: „Tak se mějte a zas přijďte.“
„Jo. Jasně. Ahoj.“ Odpovím mu a rychlostí světla mizím dveřmi pryč. Laura se hrne za mnou.
„Co to jako mělo být?“ zeptá se s nechápavým výrazem v očích. „Přeci si mi slíbila, že ho někam pozveš.“
„No, promiň.“
„Jaký promiň? Měla jsi se ho zeptat.“ Řekne rázně.
„No jo, jenže já se strašně styděla. Prostě jsem to ze sebe nedostala.“
„Hm, tak příště to zkusíš znova.“ Řekne mi Laura a já div neomdlím.
„Jak příště?“
„No snad sis nemyslela, že když máš trému, tak tě nedonutím zkusit to příště znova.“
„Stejně když se ho zeptám, tak nepůjde.“
„To nemůžeš vědět dokavaď se ho nezeptáš!“ řekne mi s úsměvem Laura. Mám chuť tu hnědookou holku na místě nakopat. Já ze sebe nehodlám dělat pitomce. Přece musí být každému hned na rovinu jasný, že tenhle hezkej kluk, určitě nepůjde na rande se slonem. Ne, každému asi ne, nebo alespoň Lauře to není jasné vůbec a až k našemu domu do mě hučí, že jestli se příště nezeptám, tak se ho zeptá sama. Potom co jí slíbím, že to příště zkusím znovu, mě obejme, popřeje dobrou noc a odejde. Otevřu vrátka u našeho rodinného baráčku a mířím si to rovnou ke vchodu, kde sáhnu do květináče pro klíčky a odemknu velké hnědé dveře.
Hned u vchodu zaslechnu mámin a táty rozhovor, nebo spíš hádku. Smutně vzdychnu a přisunu se blíže ke kuchyňským dveřím, abych lépe slyšela, co si povídají. Vím, že poslouchat za dveřmi se nemá, ale ta zvědavost mi nedala.
„Můžeš mi vysvětlit, proč ta malá není v posteli? Jsi od čtyř doma a neumíš se postarat ani o to, aby tvoje nejmladší dcera ležela v devět hodin v posteli!“ zaslechnu tátův rozlobený hlas.
„jsem doma od půl sedmé a mezitím jsem stihla umýt nádobí, vyžehlit koš prádla, udělat ti večeři, vyluxovat i vyvenčit psa! Tak se nemůžeš divit, že malá ještě nespí!“ oplatí tátovi máma.
„Jak je možné, že normální ženská tohle vše stíhá?“ zeptá se mámy táta.
„Tak asi nejsem normální ženská!“
„To máš skutečně pravdu.“ Potvrdí mámě táta. To už, ale nevydržím a vyletím ze dveří.
„Pane bože, to jste dospělý? Hádáte se tu jak dvě malé děti kvůli maličkosti. Co je na tom, jestli jde Terezka spát v devět, nebo v půl desáté? Zítra stejně do školy nejde.“ Vložím se do hádky.
„Báro, ty jsi zas poslouchala za dveřmi?“ zeptá se přísně táta.
„Ani jsem nemusela.“ Řeknu. „Ono to, jak tu na sebe řvete, slyšet až venku!“ zakřičím hystericky a vyklidím bojiště, kde po sobě máma s tátou ještě stále štěkají. Já sama si zalezu do svého pokoje, kde si lehnu na postel, zapnu mp3 s písničkou „hvězdář“ od UDG.
Ztrácíš se před očima, rosteš jen ve vlastním stínu, každá další vina, odkrývá mojí vinu…
Jo, jasně, rostu jen ve vlastním stínu, pokud mě neobjeví Zita s její partou, to pak vykročím ze svého stínu a všichni se mi smějí. Kdybych tady na škole neměla Lauru, tak s tím definitivně praštím, ale kvůli Lauře to udělat nemůžu, je to moje kamarádka. Ta nejlepší! Aniž bych si to uvědomila, začnou mi téct slzy. Rychle si je utřu hřbetem ruky. Jo a taky jediná kamarádka a zamyslím se nad svou minulostí. Měla jsem vůbec někdy jinou kamarádku než Lauru? Vlastně měla, Lenku. Tu malou blonďatou holčičku ze školky, hrály jsme si spolu na dinosaury, maminku a tatínka, s panenkami i na detektivy. Lenka byla moc hodná holka, moje nejlepší kamarádka ze školky, jenže pak se odstěhovala a už jsme se nikdy neviděli. Dobře si vzpomínám, jak jsme před jejich odjezdem obě brečeli a slibovali si, že až vyrosteme, tak spolu budeme bydlet. Ona bude tatínek, já maminka a taky si pořídíme hodně moc dětí a kočky. Zasměji se naší dětské naivitě. Tenkrát jsem ještě nic o životě nevěděla, vše jsem viděla růžově. Dokonce i na základce, kde jsem potkala divošku Mariku, kterou učitelky v lásce neměli. Marika byla takový čertík, všude byla, všechno znala, vše chtěla vidět. Prostě zvědavá holka, jako v té písničce od mých oblíbených UDG. Stále si ještě pamatuji Maričinu první větu, kterou mi řekla. „Ahoj, půjdeš se mnou naštvat učitelku?“ No jo, Marice bylo uplně jedno, že dostane vynadáno a doma na zadek, já zas byla taková puťka, ale tenkrát jsem se nechala přemluvit a šla jsem strčit učitelce mokrou houbu na židli. Učitelka, která si nasáklé houby na svém sedadle nevšimla a sedla si na ní řvala jak tur, ale mě i Marí to bylo jedno. Obě jsme se stali průšvihářkami školy a každý nás znal. Byly jsme oblíbené. Pamatuji si jak jsme dokonce donesly do třídy velkou tarantuli, kterou nám půjčil Mariky brácha. Učitelka i s celou třídou vylezly na lavice a vřískali tak, že to rvalo uši. Když se to dozvěděl ředitel dostali jsme obě dvojky z chování, jelikož to nebyl ojedinělí případ od zlobidel se jmény Bára a Marika. Naše kamarádství se rozpadlo asi ve třetí třídě, kdy Maričiny rodiče vynadali těm mým z důvodů, že prý jejich holčičku kazím. Marika sice ve škole zůstala, ale přestala se mnou mluvit a tak jsem hledala kamarádství jinde. Nikdo mi nevyhovoval a tak jsem zůstala sama do té doby, než jsem v šesté třídě objevila Lauru, se kterou jsem začala chodit na gympl do Olomouce.
OKIK A NAPÍŠTE MI AKÝ NÁZOV SA K TOMU HODÍ :D